Uses ISO Latin-2 encoding
Obliba operního útvaru byla u nás odedávna mimořádná, ale v poslední době se naše obecenstvo s operou sžívá stále více. Stala se nejschůdnější cestou k proniknutí do světa hudební krásy. Jsou však úskalí, která začínajícímu zájemci působí nesnáze. Patří k nim složitost operního útvaru, obtížná zejména při sledování opery poprvé viděné či dokonce, z rozhlasu jen slyšené. Odedávna proto vznikaly pomůcky k snadnějšímu pochopení průběhu děje i hudby operního díla.
První českou informační knihou byla " Česká zpěvohra bratří Hornů" , vydaná roku 1903 u Grossmanna a Svobody v Praze. V abecedním seřazení skladatelů uváděla stati o českých operách od Škroupova " Dráteníka" až po díla provedená do roku 1902. Ovšem jejich knížka brzy nestačila. Roku 1910 napsal A. Tvrdek knihu, kterou pod názvem " Anthologie z oper" vydal Emil Šolce v Telči. V ní jsou obsažena už vedle základních českých oper i ta cizí díla, která se tehdy hrála na českých jevištích. Další publikací tohoto typu pak byl " Svět v opeře" ( 1934) sepsaný J. Branbergem a Z. Münzerovou. Podruhé titul vyšel roku 1939 a potřetí, rozšířen i o řadu baletů na více než 600 výkladů dějů, roku 1947.
Dlouholetá práce v rozhlase mne přivedla do stálého styku s posluchači, takže jsem poznala jejich zájmy i potřeby, od kulturně vyspělých až po začátečníky, rozseté po všech koutech naší vlasti. Uvítala jsem tedy žádost Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze, abych s několika spolupracovníky zpracovala nového operního průvodce. To se také stalo. Roku 1956 vyšlo první vydání titulu " Opera -- průvodce operní tvorbou" . Lidé se zajímali o tento hudební žánr stále více. Přispívali k tomu rozhlas i televize. A tak není divu, že v roce 1965 už vyšlo 7. doplněné vydání.
Potřeba této publikace stále vzrůstala, ale po další léta bylo nové vydání odmítáno. Přestože jde o praktickou příručku, která by měla být stále ke koupi pro nové a zejména mladé zájemce. Konečně nyní dochází k 8. vydání, přepracovanému hlavně ve výběru operních děl.
Nově oživlé a zejména nově vzniklé opery nahradily díla, která už zapadla nebo současná, která se neudržela v dostatečném zájmu. Výběr děl současných byl při všech dřívějších vydáních ovlivněn politicky poplatným názorem Svazu československých skladatelů, nyní při výběru pomohli divadelní a operní odborníci.
Byl ponechán způsob zpracování -- úvodní stati, krátký portrét skladatele, charakteristika každého díla a vyprávění děje podle jednotlivých dějství. Od výběru výraznějších hudebních čísel bylo bohužel nutné z úsporných rozsahových důvodů upustit. Zachovala jsem seřazení celého materiálu. Na rozdíl od předcházejících českých a většiny cizích operních průvodců s abecedním uspořádáním podle jmen skladatelů, je látka rozčleněna skupinově podle historických a národních kultur. Proto oddíl "Nejstarší opery dnešního jeviště" , kdy se národní prvky ještě plně neuplatňovaly, zahrnuje skladatele různých národností v dějinné posloupnosti. Historický sled řídí i zařazení dalších autorů a jejich děl podle národní příslušnosti za sebou tak, jak se kde operní tradice uplatňovala. Česká a slovenská tvorba, samozřejmě v nejširším výběru, je zařazena na závěr. Orientace a hledání v knize se tím sice čtenáři znesnadňuje, zato ale dává možnost začlenit si v podvědomí každého skladatele a jeho celé dílo do doby, z níž vzešlo. Jednotlivé opery byly také doplněny o originální názvy. Ke snadné orientaci poslouží abecední rejstřík skladatelů a děl, rejstřík oper a rejstřík autorů libret a literárních předloh v závěru knihy.
Cizí opery uvedené v knize, patří k nejznámějším a stále nejsnáze přijímaným v divadlech, u rozhlasových přijímačů, ale i na gramofonových nahrávkách, kazetách, kompaktech či na videu. Díla současné doby pronikají do podvědomí a zejména do obliby diváků a posluchačů nesnadno. Je tedy pozoruhodné a úctyhodné, že autoři neváhají věnovat přesto novým dílům všechno své úsilí a nadání. Výběr je nesnadný a dopředu těžko odhadnutelný. Vždyť i dnes světově uznávaní skladatelé Janáček a Martinů, se svého plného uznání nedožili. Při výběru šlo také o to, ukázat další vývojovou linii české i světové tvorby a opět postihnout zejména poslední období nových snah o tvůrčí rozvoj. Rozborů a výkladů této části knihy se ujali Helena Havlíková, Václav Nosek, Ivan Ruml, Jarmila Brožovská, Lubomír Dorůžka, Vladimír Lébl, Emil Ludvík.
Kniha nechce být a ani nemůže být vědeckým dílem. Neobsahuje ani úplný výčet všech oper a hudebních skladatelů. Chce být zdrojem poznání a zároveň i četbou pro přátele opery. Je samozřejmé, že se zde objevují i subjektivně zabarvená stanoviska. Doufám, že nové vydání operního průvodce najde cestu k divákům a posluchačům. Pak splní svůj úkol i naděje všech, kdo se o nové vydání ať autorsky či organizátorsky zasloužili. Anna Hostomská.
U všech národů světa, ve všech společenských kruzích vznikaly události, které vzbuzovaly pozornost. Povídalo se o nich, mnohdy se vyprávěním přikrašlovaly; pak žily jako pověst. Udržovali je lidé, kteří měli nejen dobrou paměť, ale i vyprávěcí schopnost. Oblast vyprávění se rozšiřovala podle životních podmínek. Oblíbený příběh, jehož vyprávění stále přibližovalo někdejší událost v představách lidí, časem dospíval k vyšším formám. Tak vznikal epos, v němž básnická stylizace a úprava sloužila především k podpoře paměti vypravěče. Jakmile si společnost vytvořila podmínky k fixování vyprávěných událostí záznamem, především písmem, vznikala literatura. Ta byla vždy výsadou vládnoucích tříd a těch jejich příslušníků, kteří si osvojili znalost čtení. Přitom se však stále udržovalo tradiční vyprávění příběhů, pověstí a poté i fantazijních a kultických výmyslů, které vzrušovaly představy vypravěče, jenž přidával k svému přednesu gesto, naznačující způsob, jak se něco událo. Odtud byl jen krůček ke snaze zpodobovací, v níž dvě i více osob ve střídání vět a pohybů si dalo za úkol předvést někdejší událost názorně. Tak vznikaly základy divadelního projevu vůbec. Vodítkem tu byla událost, příběh. Průběh události, pak vytvářel formu sdělovacího projevu, jejž tlumočili lidé. Představovali osoby, náměty neprožívali sami ve skutečnosti; vydávali se za někoho jiného, hráli co sami nebyli. Byli to herci, základní součást divadelního projevu. Divadlo se rozvíjelo od pradávných časů a na rozdíl od literatury mělo daleko širší společenský dosah. Vnímat a chápat je mohl každý, i bez zvláštních předpokladů předběžného vzdělání.
Od antických dob můžeme sledovat rozvoj divadla, které se stále zdokonalovalo ve své základní povaze. Zvyšoval se i počet pomůcek, jimiž byl účinek divadelního projevu stupňován. Maska, kostým, vytvoření zvláštního prostoru, v němž se příběh hrál (jeviště), dekorace pomáhaly divákovi získat představu skutečna.
Divadelní pohyb byl doplňován tanci vesměs nábožensky obřadnými. Když pak vypravěčská improvizace nepostačila zájmu diváků, básnická vloha epiků rozvíjela možnosti dialogů více představitelů. Příběh se zhušťoval na přímou hovorovou výměnu slov a názorů, našly se možnosti zvláště zvýšeně působících kontrastů, a tak ze spojení básnictví a herectví vznikala tvorba dramatická. Evropská divadelní kultura vycházející z antického Řecka, trvá již skoro půl třetího tisíciletí, divadelní kultury národů východních jsou ještě mnohem starší.
Ve všech etapách a formách divadelního vývoje přistupoval k projevu mluvenému a k mimice i jevištnímu pohybu, které s ním souvisely, prvek hudební. Zpěv jedince nebo množství lidí, melodie a rytmus, zejména taneční, dovedly nadnést a podtrhnout divadelní účinek, jak duchovní, tak i světské hry raného feudálního období se počínají měnit ve hry zpívané, v nichž se zvyšuje poměr zpěvu, popřípadě i nástrojového doprovodu, k vlastnímu textu. Ale teprve na konci šestnáctého století, v době, kdy mluvené divadlo dorůstá mohutného vrcholu Shakespearovou tvorbou, byl položen základ k opravdovému a důslednému rozvoji hudebního divadla, které nazýváme operou.
Opera je divadelní útvar, v němž příběhy představované zpívajícími lidmi, jedinci i soubory, jsou předváděny divadelně, tj. s využitím všech možností jevištní techniky a uměleckých podmínek jevištního projevu, nikoliv však podle volné úvahy přednášejících osob -- herců, nýbrž přesně podle údajů určených kompozicí, tj. hudebně skladebným tvarem. V opeře je buď vše, nebo podstatná většina příběhu hudebně propracována. Hercův výkon je tu zpěvný, anebo zpěvný z větší části. Časové rozpětí dějového průběhu je určeno zásadně hudebním průvodem, který obstarává soubor hudebníků, orchestr. Hudební podklad operního útvaru si vyžaduje k svému uskutečnění úplnost souhry zpívajících herců i hrajících hudebníků, kteří svým výkonem doprovázejí nejen scénický zpěv, nýbrž i celý dějový průběh hry. Proto se opera nevytvářela a dodnes nevzniká jako základní výtvor herce -- improvizátora a básníka, jenž herci ponechává volnost uměleckého ztvárnění textu, nýbrž jako výtvor hudebníka -- skladatele, jenž na podkladě textu, ale ze své vlastní dramatické představy, pevně určuje vazbu příběhu a svým notovým předpisem vede pěvce ve všech složkách jeho projevu.
Jakmile forma divadla kteréhokoliv druhu, tedy i opery, přešla z prvotně vývojového stupně ušlechtilého amatérství až k požadavku dokonalosti, jakou mohl realizovat jen profesionál -- specialista, vznikala nutnost organizačního základu divadelního útvaru. Mocný ohlas divadelních představení zasahoval nejen společenskou třídu, z níž divadelní útvar vzešel, ale i třídy ostatní, zejména lidové. Ty rády za divadelní dojem obětovaly svůj příspěvek, a tak se divadlo postupně stalo podnikem výdělečným. Vstupné pomáhalo uhradit náklady divadelního provozu a dokonce přinést i určitý zisk. Došlo k podnikatelskému organizování a řízení divadelnictví. Výběr her byl veden ziskuchtivostí podnikatele a hra byla autorem i herci vytvářena na podnikatelovu objednávku. Byla však divadelní představení, jejich náklady nemohlo uhradit vstupné, takže bylo nutno krýt jejich schodek. To bylo možno tam, kde divadlo znamenalo reprezentaci panovnickou nebo jinak feudální. Zde diktoval ten, kdo měl být divadelním představením reprezentován nebo oslaven, přímo námět, obsah i formu divadelní hry. I v takovém případě tedy byly úkoly i autorům i hercům určovány objednávkou.
Rozvojem divadelní formy, v našem případě opery, se rozpoznávalo, u jakých děl se objevuje mocnější a podstatnější ohlas obecenstva. Bylo podnětem tvůrčím umělcům. Ti se začali zamýšlet nad dispozicemi a životními stanovisky obecenstva. Od poloviny 18.století můžeme proto nacházet vedle přečetné operní produkce rázu konvenčního a schematického nový druh operních skladeb. Jsou to díla vysoké tendence a společenské údernosti. Pro jejich vznik nebyla vedoucím podnětem umělcova vůle splnit pouze objednávku, nýbrž jeho touha povzbudit v posluchačstvu jeho vlastní přesvědčení, často i proti vůli těch, kdo určovali běžný ráz operní produkce. Staly se hlavním a trvale platným sloupem divadelního repertoáru. Přecházely z jeviště na jeviště, svou pokrokovou často i revoluční koncepcí vzněcovaly posluchače, vzbuzovaly v nich činorodé podněty a pomáhaly tak měnit svět. Opera je velkou částí své produkce od druhé poloviny 18.století nejpodstatnějším přínosem divadla v tomto pokrokovém smyslu.